6. O lásce a pozdní lítosti

30.04.2013 21:50

Aadil Palkhivala :

Jestliže chceme naučit naše žáky tu největší lekci života - o tom, že jen láska je podstatná - musíme začít tím, že se naučíme milovat svou práci.

V jednom průzkumu byly dotazovány tisíce lidí v rámci rozsáhlé celosvětové studie. Dotazovaní pocházeli z různých kultur, ras, náboženství, názorů, povolání a věkových skupin. Přesto všichni společně byli v podobné situaci: věděli, že do jednoho nebo dvou týdnů zemřou. Tito lidé - někteří už na smrtelném lůžku, dostali následující otázky: : "Co byste si přáli ještě vykonat v životě? Čeho je vám líto?"

Statistici očekávali různorodost odpovědí. Byli proto překvapení zjištěním, že se mýlili. Téměř všechny odpovědi napříč zkoumaným spektrem dotazovaných byly stejného druhu, lišily se pouze v drobnostech. Nejčastěji se vyskytovala odpověď: "Přál bych si dávat více lásky."

Někteří umírající říkali: "Měl jsem více milovat svou ženu" nebo "Měl jsem více milovat své děti." Také se vyskytovaly odpovědi. "Měl jsem mít více rád sám sebe" nebo "Měl jsem mít více rád svého Boha". Ať už se jakkoliv odpovědi odlišovaly, vycházely z přání: "Měl jsem žít více svým srdcem než hlavou." Když přichází zúčtování, když jsou váženy životní události skutečně do hloubky a s upřímností, všechna naše lítost se točí kolem společného: nemilovali jsme dostatečně.

Nenašel se nikdo, kdo by prohlásil "Kéž bych cvičil kapotásanu." Nikdo také neřekl: "Kéž bych si koupil větší auto." Nikdo nelitoval, že neměl více hraček nebo se nestal presidentem sdružení. Jinými slovy řečeno, věci, které považujeme za důležité v našem životě jsou naprosto bezcenné, když se život chýlí ke konci. Pak už je jedinou důležitou věcí jen to, jak mnoho milujeme.

To je jádrem jógy, ke kterému můžeme dojít, když zvládneme provádění pozic. Pojďme tedy učit své žáky této podstatě - cestě k jejich vlastním srdcím. Učme je provádění pozic a péči o svá fyzická těla, ale pomáhejme jim také nalézat a pečovat o jejich srdce. Do života nepřicházíme s vědomím, ale s naší duší. Ze života neodcházíme rovněž s vědomím, ale s duší. Blábolení batolat stejně jako senilních starců obsahuje přítomnost duše. A tato duše nás musí doprovázet, jinak opustíme život s hořkou lítostí.

Provádění ásan ještě neznamená, že se člověk stane mistrem pozic. Ve skutečnosti by nás mělo vést ke ztělesnění dharmy - našeho životního poslání - k prožitku svého srdce. Provádění ásan nám prostě poskytuje to, co děláme rádi, s ještě větší energií a soustředěním. Když se díváme z pozice člověka na smrtelném loži, tak ani ti nejdokonalejší lidé praktikující ásany nepatří k těm, kteří dosáhli neslýchaných výkonů, osvobodili se od závazků a překonali strach ze smrti. Ti nejlepší mistři jsou takoví, kteří pochopili, jak použít ásanu k tomu, aby zlepšili své spojení se sebou samým a otevřeli své srdce lásce. Jestliže my - coby učitelé jógy - neuděláme nic víc, než jen prohloubíme lásku lidských bytostí, budeme přesto úspěšní. Před závěrečným účtováním je důležité být dobrým praktikujícím, být silným a schopným, být zdravý a bez bolestí, ale nic nemá takovou váhu, jako vědomí, že jsme milující. Neučme prostě jen józe vědomí a těla - tím že je zdokonalujeme, pročišťujeme, vedeme výš - a přitom srdce se ocitá v hrozné a ošklivé temnotě. Možná, že největší službou, kterou můžeme prokázat našim žákům, je připomenout jim zřetelným i jemným způsobem, aby objevili svůj vnitřní hlas a poskytnout jim prostředky, které jim pomohou na jejich pouti. Když žáci fyzicky rozevřou svá srdce, když provádí záklony a stanou se více vnímavými k pocitům při obrácených polohách, pak se zdokonalují ve schopnosti rozlišit co je podstatné, od toho, co je pouze naléhavé. Je potřeba dbát o to, co je podstatné k tomu, abychom mohli zemřít bez lítosti.

Asi nejdůležitější metodou pro jógového učitele je dbát na vše, co učíme - na metodu, na vyjadřování, činnost - a ptát se: "Je tato věc prostě jen prostředek k dosažení lepší pozice nebo hlubšího dechu nebo je tím, co pomůže žákovi více milovat jejich život? Učím prostě jen pozice nebo učím žáky větší lásce a přípravě na spokojenou smrt?"

Coby učitelé jógy, potřebujeme v prvé řadě milovat sami sebe a svou práci.Těžko to provést dokonaleji, než se řídit touto nadčasovou radou: "Dělej to, co miluješ, miluj to, co děláš a předávej více, než jsi slíbil." Skutečné zanícení pro tuto práci mají jen učitelé, kteří milují své žáky i svou práci. To je možné díky tomu, že vědí, že je to jejich předurčení (dharma). Když znám toto předurčení, nemám již žádnou volbu - jen milovat žáky a svou práci. Pak už vyučování není pouhým zaměstnáním, ale naplňující způsob sebe-vyjádření, které mi dovolí vyjádřit svou lásku, pro kterou žiji. To je cesta šíření radosti a míru obsažených v józe a k vytváření vnitřní rovnováhy, která poskytne dokonalé štěstí. Když to mohu cítit, žiji svou dharmu. Jsem naplněn.

Matka Tereza řekla: "Nejsme schopni dělat velké věci - jen malé, ale s velkou láskou." Nejdůležitější věcí, kterou můžeme pro své žáky udělat, je vyvolat velkou lásku k našemu vyučování a k našemu výcviku. Když byste ztratili svou lásku k výuce, je na čase učit se něčemu novému. Podobně jako novomanželé občas potřebují oddechový čas, aby mohli znovu obnovit cit lásky a radosti, také my můžeme potřebovat čas na k obnově lásky k našemu povolání. Stejně jako naše těla potřebují pravidelné cvičení ásan aby si uchovala zdraví, také naše učitelství potřebuje pravidelnou péči, aby se udrželo životaschopné a energické. Najděte si svého učitele, jeďte na workshop, dopřejte si kondiční dovolenou. Najděte si učitele se skutečnou láskou k józe, abyste mohli od něj absorbovat něco z této lásky a inspirace. Pobyt na workshopech nebo dovolené a studium u mistra nejsou sice nezbytné, ale jsou důležité.

Jiným způsobem, jak obnovit lásku k výuce, je připomenout si, že se účastníme vesmírného dramatu. Když pomáháme ostatním, aby se stali součástí jejich dharmy, asistujeme duším, které je provází v životě. Když milujeme své žáky a odhalíme tajemství jejich vnitřního vývoje, naše výuka bude doplněna nenadálým kouzlem.

Ta největší služba, kterou můžeme dát našim žákům, je láska k naší práci - našemu vyučování, našim žákům a nade vším láska sama k sobě. Pak, když jednou vydechneme naposledy, budeme se usmívat, protože jsme žili, milovali a zamřeli bez pocitu lítosti.


Aadil Palkhivala je znám jako vrcholový světový učitel, začal v 7 letech se studiem jógy u B.K.S.Iyengara a setkal se o tři roky později s jógou Sri Aurobinda. Ve 22 letech obdržel certifikát učitele jógy a je zakladatelem a ředitelem mezinárodně proslulého Yoga Centers™ in Bellevue, Washington. Je rovněž certifikovaným učitelem Ayurvedic Health Science, hypnoterapeutem, Shiatsu and Swedish bodywork terapeut, právník a mezinárodně uznávaný propagátor metody the mind-body-energy connection.

(Přeloženo z www.yogajournal.com/teacher/1414_1.cfm)