3. Portál do pekel

20.04.2013 15:47

M. Norbekov

Mladý vladař jel se svou svitou městem.
Lid padal k zemi a křičel: "Vivat, vládce!!!"

Pokladník šel za ním a podle pohledu vladaře házel lidem mince.

Lidé by klidně jeden druhému ukousali uši, vypíchali oči, když se hrabali v bahně, hledali zakutálené mince spadlé na zem a šíleně ječeli v naději, že jim připadne jedna dvě mince navíc.
"Vivat, vládce!!!"

Strážci hlídali, aby se každý hluboce vládci poklonil a bičem přetáhli přes hřbet každého, kdo před ním svou hlavu nesklonil.
Jeden ze strážců vytáhl z pochvy meč, aby usekl hlavu bosému, špinavému, otrhanému nepokornému mnichovi, jenž s hrdě vztyčenou hlavou kráčel vládci naproti.

Když se strážce napřáhl k zasazení smrtelné rány, uslyšel přísný hospodinův hlas: "Stůj!"

Překvapen se zastavil. Co to má znamenat? Vždyť to tak vládce sám poručil a již nejedna volnomyšlenkářská hlava se kutálela z ramen!

To, co se dál odehrálo, všechny zarazilo.
Mladý vladař seskočil ze svého oře, přiběhl k tomu drzounovi, poklekl a políbil ušmudlaný cíp mnichova roucha.
Celá svita byla v šoku. Celý národ byl v údivu. Co je to za zázrak! Imperátor byl jako vyměněný. Teprve později někdo ze svity poznal v starci starého vladaře. Před několika lety se zřekl trůnu, předal vládu synovi a odebral se do ústraní za hledáním skutečné Pravdy.

"Dobrý den otče, vítej..."
"Ne, drahý synu, já se ještě nevrátil. Byl jsem na jednom kraji země a teď musím jít na druhý a má cesta vede přes tvé království."
"To jsou tvé kraje, otče!..."
"Ne, synku, jsou to tvé kraje."
"Zle vypadáš, otče, velmi jsi pohubl. Koně pro imperátora!"
"Ne, ne, nedělej to. Vždyť víš, že jsem dal slib chodit pěšky a o žebrotě. Když chceš svému starému nemocnému otci skutečně pomoci, pak mi hoď do této misky několik měďáků, abych si mohl koupit chléb. Nic víc tvůj otec nepotřebuje.

Syn se zastyděl, když uviděl tu malou špinavou mističku na almužnu.
"Pokladníku!"
Pokladník přiběhl.
"Naplň tuto misku."
"Synku, nemohu si vzít větší almužnu, než je tato miska."
Když dav uviděl, že nějakému žebrákovi byl dán takový mamon, hlasitě to v něm zašumělo. Každý by toho otrhance nejraději zardousil. Všichni křičeli: "Vivat, vládce! Takovému žebrákovi - takové bohatství!"

Pokladník ale nestačil valit oči - tolik toho do misky nasypal a ta zela prázdnotou!
"Co je to za zvláštní nádobu, otče? Co tak zíráš pokladníku? Syp!!!"
S každou další hrstí se podivoval stále více. Miska zůstávala prázdná, i když už do ní byl vysypán tunový pytel.
"Copak je to za zvláštní nádobu, otče?"
"Vidíš do jakého neštěstí se tvůj otec dostal, synku, můžeš-li, nakrm mě dnes."
Syn vzal misku, udiveně ji obracel v rukou, prohlédl si ji ze všech stran a hněvivě ji postavil na prašnou cestu až zarachotila a přikázal: "Naplnit!!!"
Sluhové nosili, jeden pytel za druhým, dokud pokladník neprohlásil: "Vladaři! Zlato došlo!"
"Pošlete posly, nechť dovezou další! Dokud se nenaplní, nehneme se z místa!"

Přemnoho těžkých pytlů se vyprázdnilo do té misky, ale ta stejně zůstávala prázdná. Při čtyřicátém pytli už to syn nevydržel: "Co je to za satanášskou nádobu? Jakou ďábelskou mísu jsi to donesl, otče? Čtyřicet koní zlata padlo a ona zůstala prázdná! Jak a čím se dá naplnit?"

"Ach, můj synu, můj synu, jsem tak šťasten, že jsi chytřejší než já. Ty ses mě zeptal při čtyřicátém pytli, co je to za mísu. Já, abych to pochopil, vhodil jsem do ní celý svůj život, půl světa, tisíce poddaných, všechna myslitelná a nemyslitelná bohatství Země. Synku, i své zdraví jsem do ní hodil! Vhodil jsem do ní VŠE a ona přesto zůstala prázdná!
Protože je vyrobena z mých přání. Je to miska přání..."

------------------------------------------------------------------------------------
I vy, drazí čtenáři, máte tuto misku.
Při honbě za dalším přáním jste do ní hodili své mládí, zdraví, krásu a štěstí. Spolkla váš duševní klid, radost ze života, nenechala rozvinout vaši podstatu a splnit vaše nejtajnější přání. Do té misky jste vhodili celý svůj život.
Před vámi už možná zůstala jen jedna třetina. A pokud nezavřete tu misku teď, pozře i zbytek vašeho života.
Copak to skutečně nevidíte?
Pokaždé, když vyslovujete slovo "málo!", trénujete v sobě negativní vztah k sobě samému a ke všemu, čeho jste dosáhli, znehodnocujete všechna prožitá léta, celý svůj život!
Vyčítáte-li si cokoli, pokračujete v porovnávání sebe s ostatními ze špatné stránky. Snížené sebehodnocení se vyvinulo z misky přání - je to prazáklad neštěstí, nespokojenosti, neúspěchů...
Nahlédněte do svého nitra!
...I když se vám něco nedaří, je to jen ze začátku. Naučte se odpouštět si své malé průšvihy a chyby. Buďte sami sobě vděční už jen za to, že jste!

Třebaže to bude těžké, musíte se naučit být vděční za každou vyplněnou práci a silou vůle v sobě vyvolat pocit respektu k sobě samému, protože právě zde začíná rozvoj Osobnosti.


(Vybráno z knihy M. Norbekova - JAK SE ZBAVIT BRÝLÍ, Lott 2002)