7. Vánoce

20.04.2013 16:04

Hunter S. Fulghum

Občas mi něco připomene Vánoce před mnoha lety, kdy jsem míval v obchodním domě Lynwood službu u kotlíku
Armády spásy. Dospělí zvonili na zvonec. Já byl čtyřletý skrček navlečený do kombinézy a mým úkolem bylo
tklivě vybízet uspěchané nakupující: „Pomozte, prosím, chudým lidem!“ Výsledky jsme měli vynikající.
Tato a další podobné charitativní akce náležely u nás doma k době Vánoc. Léta u Armády spásy dnes patří k
těm nejlepším vzpomínkám z dětství.
Dnes jsem dospělý a dobročinnost má u nás na starosti hlavně moje žena. Každý rok například na Vánoce
chystáme dárkový košík pro nějakou potřebnou rodinu. Marie o těch lidech shromáždí veškeré údaje (velikosti
oblečení a „přání“ pod stromeček nám dodá charitativní organizace) a vydá se na nákupy. Z takových cest se
 vrací s bohatou kořistí na zadním sedadle a s mírně jiskřivýma očima.
Všechny poklady se shromáždí v jídelně a dům získá vánoční atmosféru. Mě balení vánočních dárků vždycky
obtěžovalo, ale těší mě, když to dělá Marie - spousta vánočního papíru a pak to převazuje stužkami a balíčky
přibývají.
Vloni to Marie dotáhla na tři krabice (tím myslím velké krabice, tak šedesát na šedesát) s jídlem a dvě tašky s
dárky. Všechno to bylo zabalené a označené: „Tomu a tomu od Ježíška“. Já při tom moc užitečný nebyl. V
práci bylo zrovna náročné období a na můj vkus se Vánoce navíc dostavily až moc rychle. Mým hlavním úkolem
bylo nepřekážet. A když jsem chtěl určitou pomoc nabídnout, tak už bylo všechno hotovo a mohlo se to
odvézt. Něco jsem ale stejně udělat mohl - klidně ve čtvrtek před desátou odvezu krabice a tašky do
distribučního střediska. Nic mi to neudělá.
Naložil jsem tři dvacetikilové krabice a obě tašky s dárky do auta a jel jsem do Bothellu s přesvědčením, že
tam určitě budu ještě před rodinami, které mají být obdarovány. Jednoduše tam dárky nechám, dostanu
stvrzenku a už pojedu zpátky s vědomím, že jsme vykonali dobrý skutek. Celou cestu jsem si prozpěvoval „Tam
v jesličkách“ a „Zdobte stromky“.
Všechno mělo být jen krásné. Až na to, že ve středisku ti lidé čekali už aspoň hodinu před mým příjezdem.
Bylo jich přes stovku a táli tam na parkovišti v dešti a čekali na vánoční rozveselení. Smutný pohled. Spousta
maminek s malými promočenými dětmi, starší lidé a taky pár lidí, kteří vypadali, že se v posledních dnech moc
pravidelně nestravovali.
A pak se objevím já s posledními dárky. Po mně už neměl přijít nikdo. A ještě horší bylo, že jsem zaparkoval a
musel jsem svůj náklad vyložit před všemi těmi lidmi. Vyložit z nového auta. Měl jsem polobotky za sto dolarů,
kalhoty s puky, pěknou košili, plášť a kravatu. Nejspíš jsem na sobě měl věci, které stály dvakrát tolik co ty
naše dárečky.
A rozhodně jsem nechtěl, aby z toho ti lidé měli nějaké mizerné pocity. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že jsem
se na ně přijel podívat a prostě jim ukázat, že jsem lepší. Ale ty dárky jsem odevzdat musel. Člověk, který mi
to pomáhal vyložit a rozdělit, popadl vozík a sdělil mi, že si musíme pospíšit.
Ani on nechtěl, aby měli ti lidé ze mě mizerný pocit.
Bylo mi z toho ze všeho nanic. Nanic z Vánoc, ze sebe sama, z dobročinnosti, ze všeho toho cukrkandlu. Tak já
vezu dárky, které by měly něčí vánoce vylepšit, a nakonec se ještě cítím jako naprostý trouba. Paráda.
Podělané veselé Vánoce, tralala.
Zajímalo by mě, co byste udělali na mém místě. Už to nemá daleko ke klasické hrůzné představě, že jste nazí
ve škole. Z něčeho takového se lehce nevycouvá. Měl jsem se všem omluvit nebo se dívat jinam, nebo snad
dokonce dělat, že tam vlastně nejsem?
Povím vám, co jsem nakonec udělal. Ohnul jsem se a zvedl krabici. Tak jak jsem tam byl - v polobotkách,
nažehlených kalhotách, v plášti a s kravatou. V kalhotách, co mi jsou přes zadek trochu těsné. A tak jsem se
sehnul a kalhoty se mi na zadku roztrhly. A nebyla to žádná malá dírka. Prostě pořádná skoba - od rozkroku až
k pasu a bylo to pořádně slyšet,rrrruuuppp.
Před všemi těmi lidmi.
Na okamžik jsem se skrčil, ale pak jsem tu krabici popadl a odnesl jsem ji dovnitř a koukaly mi přitom
trenýrky. Šel jsem dovnitř a najednou jsem zaslechl smích. Ti lidé se prostě smáli. Bylo mi sice trapně, ale
smál jsem se s nimi. Celou cestu dovnitř, zase ven a pak ještě v autě cestou domů, kam jsem se jel převléct.
Myslím, že jsem těm lidem nachystal extra vánoční dárek, jaký jsem na seznamu krabic a tašek neměl. Trocha
smíchu pod stromečkem - ve správný čas, aby se ubrousila ta ostuda, aby se den mírně projasnil a aspoň na
chvíli se zažehnal smutek.
Marie mi kalhoty zašila. Při tom spravování se mě zeptala, jestli by mi je neměla trochu povolit. Ani náhodou!
Až pojedu příští rok zase s dárky, tak si je vezmu!
 
(Vybráno z knížky Hunter s: Fulghum: JAKÝ OTEC, TAKOVÝ SYN, vyd. ARGO 2009)