3. Půst a samota

17.04.2013 20:36

Ron Lagerquist

„Půst a samota zastavují smrt na její cestěto je životně důležité pro zdolávání závislostí“
 

Od doby, kdy jsem absolvoval svou první expedici do divočiny na Kanadském severu, kdy mi bylo 21 let, mám k samotě romantický vztah obsahující lásku i nenávist. Nachystal jsem své každodenní potřeby na dno kanoe nebo je zabalil do batohu a mohl jsem vyrazit ven – často to bývalo i na dva týdny. Po příjezdu jsem jen zaparkoval auto, vyložil kanoi a pak už jen pádlovat po jezeře. Společnost mi dělali jednodenní výletníci, rodiny, které si chtěly vychutnat neobydlené břehy a nepotřebovaly k tomu obytné přívěsy. A pak mě čekal přechod na další jezero, kde už nebyli jednodenní výletníci, ale poněkud odlišnější lidé s dobrým vybavením a odhodlaným vzezřením. Každým dalším přechodem mezi jezery řídnou počty výletníků a není pak už nic neobvyklého, když máte celé jezero jen pro sebe. A pak už přichází noční samota, kdy nikde nevidíte žádný táborák; místo toho je tu jen temná obloha a siluety ještě temnějších vrcholků stromů. Jedinými zvuky jsou hlasy nočních tvorů, pravidelné zvuky velkých kachen nebo šeptání vnitřních hlasů.

Na svých předešlých výletech do divočiny, kde jsem byl s přáteli, jsem často sedával na kameni u vody a říkal jsem si, zda někdy najdu odvahu vyrazit sem sám. Dostavila se touha oprostit se ze svého člověčího obalu, abych mohl zkoumat samotu, jež ke mně promlouvala napříč vlnami. Až teprve ve věku 45 let jsem sebral odvahu k sólo výletu na kanoi do středu přírodního parku Algonquin, který nabízí rozlehlou divočinu v délce stovek mil s přechody mezi tisíci jezer. Nebyli tu žádní medvědi ani vlci, kterých bych se měl obávat – děsivé bylo pouze pomyšlení, že budu celé dny osamocen se svými démony a bez možnosti úniku. Instinktivně jsem tušil, že mě tam čeká velký vnitřní zápas – byl to ten, kterému jsem potřeboval čelit a vyhrát jej.

„Jak ses měl o víkendu?“ „Hodně práce,“ odpovídám obvykle. Je to dobrá odpověď a vždy ji rád používám. Tázající pak souhlasně pokyvuje. On totiž víkend plný práce, ve společnosti přátel nebo na rodinném setkání, dokládá jak jste úspěšní a kolik máte lidí kolem sebe. Co kdybych ale odpověděl: „Nedělal jsem nic, jen sem se doma o samotě posadil a meditoval.“ Zřejmě bych se setkal jen se zdvořilým úsměvem, maskujícím lítost nebo dokonce i lehkou nedůvěru. Lidská společenství – křesťanské nevyjímaje – jsou odjakživa poněkud nedůvěřivá k těm, kdo tráví příliš mnoho času o samotě, zatímco všechny známé postavy z bible strávily velmi mnoho času v ústraní. David, Mojžíš a mnoho proroků bylo zoceleno v ohních samoty. Poušť se dokonce stala symbolem pro půst a samotu. Také sám Ježíš opustil svou rodinu a přátele a odvážil se vyjít do pustých hor, aby se tváří v tvář setkal se svým démonem. A ve své nejslabší hodině se mu podařilo odolat pokušení, která mu jeho démon nabízel.

Můj první experiment s půstem a samotou v sobě zahrnoval dva z mých nejbolestivějších momentů. V ohni samoty totiž předstírání vlastní důležitosti, pocházející z rušného života, rychle opadává a odhaluje se drsná realita strachů a nejistot, které bývají vždy hned pod povrchem. Když jsou pryč životní opory, odhaluje se křehkost nebo hrozící osudovost našeho člověčenství a to u vás může zanechávat pocity nahosti a zranitelnosti. Když vás oslabí půst, pocity bezbrannosti se ještě víc zvětšují a nutí vás obracet se ke svým vnitřním spirituálním zdrojům. Pokud jsou ale tyto zdroje v úpadku kvůli nedostatku investic v podobě tiché meditace a modlitby, stanete tváří v tvář chudobě ducha, kterého máte uvnitř. Jsem přesvědčen, že právě spirituální chudoba bývá kořenem závislostí, ať už jsou to závislosti na jídle, nefunkčních vztazích, alkoholu nebo drogách. Závislost je cestou jak k otupělosti, tak i k odbíhání od narůstajícího pocitu spirituální prázdnoty. Půst se samotou zastavují běžící smrt na její cestě a to je životně důležité i pro ukončení závislostí.

Patnáct let půstů a samoty ve mně konečně umožnilo vznik odvahy k dobrodružství v divočině na dobu 8 dnů. Nasměroval jsem naloženou kanoi pryč z dosahu civilizace a začal jsem pádlovat. A jak se strážní budka i moje auto ztrácely za mými zády, začalo se dostavovat sílící očekávání, toho, co leželo přede mnou. Projevy na sebe nedaly čekat dlouho. Odloučen od e-mailů, mobilního telefonu, internetu, vyvolaly ve mně ticho a divočina všudypřítomné hlasy strachu, viny a lítosti. V průběhu druhé noci na osamělém ostrově, když pohasínající oheň umožnil tmě, aby mě obklopila, jsem si uvědomil, nakolik je moje existence závislá na šeptaných slovech. Tady na ostrově ale před nimi nebylo úniku, žádná možnost utopit vnitřní slova zapnutím televize nebo hudby. Byl jsem prostě postaven před jedinou volbu: konfrontace se slovy, pocházejícími z mé vlastní hlavy.

Už v průběhu prvních čtyř dní tohoto výletu jsem byl nucen čelit těm nejtěžším chvílím svého života. Útočily na mě vlny pocitů viny a lítosti, tváře lidí, které jsem zklamal, procházely v zástupech mou pamětí. Nepodařené manželství, utajované prohřešky, neovladatelné touhy, závist nebo neodpouštění jakoby naplnily moje vnitřnosti zlobou. Z každé strany na mě útočily moje pochybnosti. Opravdovost každé dobré věci, kterou jsem udělal, byla zpochybňována – dokonce i motivy na pozadí mého psaní. Nebyl tu žádný Bůh, žádný milující spasitel; pouze modré nebe obsahující tíhu zloby a lítosti. Po čtyřech dnech, kdy mě dusila vina, to konečně přišlo; v té nejhlubší krizi plné hanby ke mně dorazil Kristus se svou milostí. Byl to nekončící proces mého spasení, který na mě čekal, až projevím kuráž sejít hlouběji do své špatnosti, abych mohl nakonec objevit hloubku Boží lásky. Přijetí Božího odpuštění mi dovolilo odpustit si sám sobě a zklidnit vyčítavé hlasy, které mě předtím tolik obtěžovaly. Byla to samota, která ve mně transformovala hrozné neznámé na svatyni společenství s Bohem.

Čím obtížnější je pro vás být sami, tím cennější pak bude půst a samota pro nalezení vaší osobní svobody. Člověk, jenž je ochoten být sám a našel mír s pomocí samoty, už nikdy nebude stejný. Výsledkem bude autonomní a nezávislý život, který vás osvobodí, abyste mohli zkoumat svoji tvůrčí stránku a Bohem-daný úděl.

Už se neobávám být o samotě, dokážu ohlídat všechen smutek, vyhýbat se nefunkčním vztahům. A co je nejdůležitější, zažívám nyní úplně jinou úroveň důvěrného vztahu k Bohu. Jsem sám s Bohem. Osamělý, ztišený a naslouchající. Šeptání viny a strachu jsou tu sice i nadále, ale už se jich neobávám. Existuje vyšší pravda než hřích a hanba: je to Boží milost a odpuštění.


 

(Přeloženo z http://www.freedomyou.com/fasting_and_solitude_freedomyou.aspx)