5. Při půstu se sestupuje do tmy

17.04.2013 20:42

Ron Lagerquist

Tři dny žádné e-maily, textovky nebo telefonáty. Nikdo by neměl mít možnost mě vyrušovat.“

 

Byli jste už někdy o samotě? Mám tím na mysli takovou izolovanost, že k vám nikdo nemohl, dokonce ani v nebezpečí. Měli byste být neteční ke smrti, tsunami, oddělit se od pupečníkové šňůry komunikačních prostředků. Nedosažitelní. Osamocení. Termín „sestoupení do tmy“ je v tomto kontextu dokonale přiléhavý. Jde o běžné slangové označení používané ve vyspělém světě pro popis toho, jak se špion ztiší a chrání svou identitu před nepřítelem. Není k němu žádný kontakt; je naprosto odříznutý a odkázán jen sám na sebe.

Samota je esenciální ingrediencí také pro mě, abych mohl být plodným spisovatelem. Právě díky ní se v jejím ohni zrodily moje nejlepší věci. Jsem nucen se při ní zabývat svými nejhlubšími hlasy bez vnější podpory nebo povzbuzení a spoléhat pouze na své vnitřní zdroje a na Ducha svatého. Celá léta jsem se bránil pocitům izolovanosti, až jsem nakonec přišel na to, že samota je mou nejlepší múzou. Je to ale ošklivá milenka, která si žádá stejně, jako sama dává. Navzdory sám sobě jsem začal flirtovat se samotou prostřednictvím svých výletů na kanoi, kdy už jsem za sebou měl dva apokalyptické rozvody a také několik třídenních výletů do lesů.

Díky technologiím sociálních sítí mohu být dnes izolován, aniž bych byl opravdově sám. Můj iPhone, e-maily, textové zprávy nebo oznamování z Facebooku mi dopřávají pocit spojení i bez fyzické přítomnosti lidí. Možná každých 20 minut mi mobil oznamuje něco nového nebo vzrušujícího. Mohl bych to všechno odhodit – včetně mého nezastavitelného vlaku z myšlenek. Proč bych nakonec nemohl? Reagování je robotická činnost a někdy se považuji jen za doplněk mého telefonu. Jak bych ale mohl žít bez svého iPhonu? Vždy jsem zvědavý co se děje, když ucítím na svém boku jeho vibrační signály. Podívejme – to je přece Mary s novou inteligentní anekdotou, která mi přivodí úsměv v tomto nudném ránu; nebo mi moje dcera posílá větu o jediném slovu, neboť už žije v jiném světě. Každé takové vyrušení se stává výmluvou pro přerušení namáhavého úkolu mého psaní a nabízí mi pohled na lepší svět prostřednictvím okénka s úhlopříčkou 3,5 palce.

K rozloučení nedošlo, dokud jsem neprodělal 7-denní půst, kdy mi počalo být jasné, jak závislým jsem se stal na svých zařízeních pro sociální sítě. Je to až zábavné, jak bez ohledu na to, kolik jsem toho už napsal o půstech, mě stále ještě udivuje, nakolik je tento změněný stav bytí vyjasnit všechno kolem. Pokaždé mě to překvapuje, i když je to už nějaká doba, co jsem s půsty začal. Všechno je jasné stejně, jako pocit hladu v mém břiše. Díky své posedlosti a zápasení s nejistotou jsem se stal emočně závislým na textovkách, e-mailech i telefonování. Propojování v reálném čase, jež mi umožňuje můj iPhone ve mně vytváří dokonalé podmínky pro bujení nutkavého chování. Jsem schopen obsedantně kontrolovat, zda mi nepřišla nová textovka a pokud ne, může se objevit slabě nepříjemný pocit, sotva postřehnutelný vjem nejistoty a zklamání. Stačí to ale k tomu, aby se dostavilo nutkavé chování. Jsem naprosto nezávislý člověk – přinejmenším si přeji být takovým – proto jakákoliv podoba závislosti na něčem nebo na někom je výsměchem osobní autonomie. Když mi přijde textovka nebo e-mail, stanou se z nich malé ostrůvky podpory na mělkém moři nejistoty. Ten pocit vydrží ale jen na chvíli a vynutí si další pátrání po jiném malém ostrůvku.

Nastal čas k rozhodné akci a já jsem věděl, že to bude i bolet. Nedával jsem žádné jiné vysvětlení kromě „mám půst“ a rozeslal jsem zprávy své rodině a přátelům, abych jim naznačil, že sestupuji do tmy. Dokonce jsem se musel podívat do příručky, abych zjistil, jak mám vypnout svůj iPhone. Vlastně jsem cítil smutek, když jsem pozoroval mizící logo na jeho displeji. A pak už tu nebylo nic. Nemohl jsem dokonce ani kontrolovat každodenní dopravní informace nebo prodejní akce, jež bývají zdrojem mého uspokojení. Vytvoření tichého posvátného místa v mém vlastním obýváku – to byla moje cesta směrem do pouště.

S jistotou mohu konstatovat, že výsledek byl pozoruhodný a rychlý. Už po několik hodinách této změny, jakmile jsem zkontroloval vypnutí telefonu se návyk začal vytrácet a objevil se klid, následovaný čistějším spirituálním soustředěním a nakonec se dostavil i pocit hlubšího propojení s Bohem.

Vypadá to, že sociální síť, kterou využívá Bůh, je něco mnohem jemnějšího než vysílače telefonních operátorů nebo internetové kabely. Osobním připojením je soustředěná víra. Můžete se s ní setkávat napříč celou biblí. Nejčastěji se to ale stává, když jsou lidé osamoceni, někdy dokonce i opuštěni – až pak mohou uslyšet hlas Boha. Mějte na paměti, že bible je zhutněnou sbírkou příběhů a my zapomínáme, že celé životy jsou tu překlenuty v několika málo kapitolách. Důležité přitom je, že navzdory biblickým velikánům tu byly jen zřídka ohňové sloupy, tiché hlasy, okamžiky na hoře Sinaj nebo mluvící osli. Slyšet Boží hlas, ať už hlasitý nebo ne, bývá vzácné a změní to život. Nemyslím si, že by to bylo proto, že by Bůh nebyl komunikativní. Když přezkoumáte okolnosti, kdy Bůh promlouval k Biblickým postavám, vyjde z toho najevo systém. Lidé jsou nejčastěji o samotě, v zoufalství a téměř vždy čekají. Na rozdíl od mobilního telefonu to jsou právě vzdálená místa, kde je spirituální úroveň příjmu ta nejlepší.

Dnes ale býváme jen stěží opravdu sami. Utíkáme od beznaděje a naše životy jsou tolik vyplněné vším možným. I když třeba stojíme ve frontě, můžeme přitom poslouchat svou oblíbenou hudbu nebo telefonovat, psát textovky nebo vyhledávat své přátele v sociálních sítích. Jednu věc ale o Bohu víme: je to žárlivý milenec, který si jasně uvědomuje sám sebe. Jsem ten, kdo jsem. On nebude křičet ani se jinak přetahovat o vaši pozornost, jako to dělávají méně sebevědomí a menší bohové. Bůh je znalec v čekání. Ví, že je to jen otázka času, než budete osamoceni, v zoufalství a čekající. A pak si vzpomenete, co je opravdu důležité. A ke komu se dá uchýlit.

Pro mě samotného to znamenalo vyřešení mé nutkavé emoční závislosti, kterou jsem měl na jiných, abych podporoval váhavou nejistotu a místo toho jsem nalezl důvěru v Boží přítomnost. Prakticky to znamená z času na čas scházet do tmy. S nástupem mobilních telefonů se to stalo důležitou součástí mého programu zachování víry. Když začnu pociťovat mizení své osobní nezávislosti, když je můj základní pocit uspokojení poměřován tím, kolik textovek, e-mailů nebo Facebookových sdělení jsem ten den obdržel, vím už, že přišel čas vypnout iPhone, zavřít Outlook a vypnout internetové připojení. Trvá to pak pouhých pár minut, než mě obklopí zvláštní ticho a pak ještě pár dalších minut, než si uvědomím, jak jsem se zase postupně oddálil od Boha.

„Jsem sám a a cítím se být v míru. Nikdo se se mnou nemůže kontaktovat. Je tu jen můj nejbližší Přítel a já.“

 

(Přeloženo z http://www.freedomyou.com/going_dark_while_fasting_freedomyou.aspx)